Životopis faráře Emila Jelínka

Autorem životopisu je Ing. Tomáš Jelínek z Ostravy, syn Emila Jelínka - tento text byl též uveřejněn v informačním věstníku občanského sdružení "Exulant" č. 20 (2/2005)

Emil Jelínek narodil se 7. července 1905 v Lodži v Polsku. Byl nejmladším synem textilního mistra Viléma Jelínka i Natálie rozené Millerové a měl čtyři sourozence. Dva braty a dvě sestry. Školní docházku započal v církevní škole v Lodži, kde se učil z českých učebnic pod vedením sborového učitele Jana Niewieczerzla. V době 1. světové války se rodina přestěhovala do Zelowa, kde si mladý Emil uvědomil svůj český původ. V roce 1917 započal gymnázium v Lodži, vykazoval dobré výsledky, ale pro těžké materiální potíže studia přerušil. Vyučil se elektromontérem a posléze maturoval na gymnáziu jako externí student. V roce 1926 započal studia na Teologické evangelické universitě ve Varšavě. Studia ukončil po čtyřech letech a pokračoval na fakultě v Basileji. Po návratu začal pracovat ve varšavském sboru. V roce 1932 byl ordinován za faráře. Po dvou letech odjel do Prahy kde pod vedením prof. J. L. Hromádky psal práci pro získání doktorátu na téma Predestinace - Předurčení, který obhájil v červnu r. 1936. Opět se vrátil do Varšavy, byl Konsistoři ustanoven administrátorem ve sborech Žichlinie, Kucowie a Žirardowie. Účastnil se práce na úpravě liturgie varšavského sboru, která se užívá do dnešních dnů. Po krátké době byl vyslán na stáž do Anglie na studium v organizaci "Světového svazu nedělních škol". Po náležité přípravě pak započal práci, jako sekretář této organizace v Polsku. Začal vydávat měsíčník "Nedělní škola". Od roku 1932 psal články do časopisu Jednota (určený polským evangelikům a ekumeni). Těch článků napsal před válkou asi 50 a po válce dalších 75, vše v polském jazyku. Mimo teologické práce psal také historické rozbory, ale já to nečetl, neumím to blíže popsat. Psal také pod různými pseudonymy, bylo jich několik. V paměti mi utkvělo pouze jedno jméno: Jan Konar.

19. června 1937 se oženil s Martou Slámovou také pocházející z rodiny českých emigrantů. V manželství se narodili tři děti Tomáš (1939), Matěj (1942) a Eva (1947).

Tragický pro naši rodinu byl sovětský nálet 23. 6. 1941 na Varšavu. Toho dne odpoledne rodiče se mnou (Tomášem) v kočárku se nacházeli na náměstí, kde spadla bomba. Všichni tři jsme byli ranění. Matka měla lehké zranění kolena a ztrátu sluchu na levé ucho. Mně amputovali nohu v bérci a také jsem byl postižen ztrátou sluchu levé strany. A otec byl zasažen střepinou do břicha. Bylo to těžké zranění, po obtížné operaci nedávali doktoři naději na přežití. Po čtyřech dnech se otec probral z bezvědomí. Mimo to utrpěl ztrátu sluch na obě uši, do konce života užíval naslouchací přístroje.

Válečné hrůzy se naši rodiny opět dotkli za Varšavského povstání, kdy Sovětská armáda stála před Varšavou a čekala až Němci potlačí toto povstání. Dne 13. srpna 1944 němečtí vojáci dobili domy kde jsme bydleli (areál domů s kostelem polské reformované evangelické církve), rozdělili zvlášť muže a ženy s dětmi. Muži rozebírali barikády a ženy s dětmi odváděli za město. Přes velké potíže se otci podařilo nás nalézt a uniknou transportu do koncentračního tábora. Po třech týdnech skrývání v Proszkowie, Žyrardowie, u evangeliků, se rodičům s námi dvěma malými chlapci podařilo dostat do Lodže k prarodičům Slámovým, kde jsme přečkali až do konce války. V Lodži pak otec pracoval ve sboru do vánoc r. 1945.

Na základě výzvy "Košického vládního programu", aby češi žijící za hranicemi se vraceli do vlasti, tak větší část Zelováků učinila. Naše rodina se stěhovala do Československa o vánocích 1945, jako jedna z posledních, neboť otec vyhotovoval odjíždějícím doklady (křestní listy aj. doklady), o které ve válce přišli včetně veškerého majetku.

Nejprve jsme bydleli v Teplicích v Čechách u otcovy sestry. Otec neměl zaměstnání. Jezdil do Prahy na synodní radu, ale všechny sbory byly obsazeny. Jedenkrát tam potkal mladého muže Václava Uhlíka z Nejdku u Karlových Varů a ten jako zástupce nejdeckého sboru zase hledal faráře. A tak jsme se 19.3.1946 stěhovali do Nejdku. Práce v nejdeckém sboru se otci velice dařila. Sbor rostl, jak se město zalidňovalo po odsunů němců, vracejícími se reemigranty z Německa a Polska a Čechů z vnitrozemí. V nedělní škole snad nás děti bylo skoro 200. Měl oporu ve své ženě, která nejen se vzorně starala o rodinu, ale vedla sborový zpěv a hrála při bohoslužbách na varhany a také učila v nedělní škole. Pracoval také v bytové komisi v rámci města Nejdek. Po únoru 1948 se soudruhům stal velice nepohodlným. Často byl předvoláván k církevnímu tajemníkovi do Karlových Varů. Pak mu bylo pohroženo odnětím státního souhlasu, pokud neopustí sbor v Nejdku. Podmínkou bylo, že nesmí nastoupit ve sboru v městě, ale musí na vesnici. Tou dobou již byla celá řada sboru neobsazena, byla bez farářů. A tak přesně po šesti letech 19.3.1952 jsme se stěhovali z Nejdku do Černilova u Hradce Králové.

Na venkovském sboru pracoval tiše a pokorně. Dobře si rozuměl i místními lidmi, převážně pracujících v zemědělství. V době kolektivizace vesnice byl velice sledován. Často byl předvoláván k okresnímu církevnímu tajemníkovi do Hradce Králové, kde byl na něj vyvíjen různý nátlak. Jedenkrát byl předvolán na Místní Národní Výbor před zvláštní komisi, kde musel vysvětlovat proč začal svá kázaní končit slovy: "Když Bůh s námi kdo proti nám?". V Černilovském sboru otec sloužil 27 let až do své smrti. Skonal 7. 1. 1979 v neděli před bohoslužbami u dveří sálu, které chtěl otevřít a připravit vše potřebné. Oba rodiče jsou pochování na evangelickém hřbitově v Černilově.

Jedno z otcových přání bylo, aby některé jeho dítě studovalo teologii a pokračovalo v jeho službě, ale to se mu nenaplnilo. Jistě v té době nebyly dobré podmínky pro toto studium. Přesto, že jsme byli vychování hluboce věřícími rodiči, neměli jsme dostatečné vlohy pro toto povolání. Obětavá práce mého otce a matky ve sborovém společenství a jejich víra v Boha, a lásky plný vztah k lidem, ovlivnili životy nás děti a následně vnuků a pravnuků, za což Bohu vzdáváme díky. Na otce i matku si zachovávám krásné vzpomínky.