Kázání na text z Písma svatého: Janova evangelia - kapitola 5, verše 9 - 18

Toto kázání přednesl v našem sboru farář Petr Peňáz v neděli 30. července 2006.

Milí bratří a milé sestry!

Dnešnímu textu předchází příběh o zázračném uzdravení u rybníka Bethesda. Z toho příběhu neodbytně zaznívá Ježíšova otázka: "Chceš být zdráv?" Každý nemocný chce být přece zdráv. Obyčejně tomu tak bývá, ale ne vždy. Je-li hřích lidskou nemocí, pak o téhle nemoci platí, že jen málokdo z ní chce být uzdraven. Hřích je šťavnatý plod, který člověk jí, a proč tedy nějaká změna? Proč měnit svůj život?

Dnes jsme dočetli druhou polovinu toho příběhu. Muž, který lehával u rybníka, nyní chodí a nosí své lože. Je to výmluvný obraz. Uposlechl Ježíšův příkaz, byl uzdraven, ale vláčí s sebou lůžko, na kterém lehával. Ježíšovo slovo milosti otevírá nový život a přesto ten muž do nového života pronáší cosi s sebou - nese, či vleče něco z minulosti, něco, co připomíná, jaký život žil před svým uzdravením. Bylo to na Ježíšův příkaz, to on řekl:" Vstaň, vezmi své lože na kterém jsi tak dlouho lehával, a choď." Ježíš ho zbavil nemoci, nikoliv však znamení minulosti. Vezmi své lože a choď.

A právě to nesené lůžko se stává něčím, nač jej farizeové mohou chytit, je to něco, co druhé provokuje. Vždyť je sobota- nesmíš nosit lože.

Život každého z nás je podobný životu toho muže. Jsme lidé a máme své svědomí i paměť, jakýsi nacpaný batoh našich zážitků, požitků i útrap i našeho obyčejného lidského veselí, trapasů a neúspěchů a neseme si to sebou. Taháme si s sebou své lože, na kterém jsme spali a vyspávali, když jsme byli nemocní, bezmocní. Tenhle náklad je pro nás vzpomínkou, znamením, někdy přítěží, ale také se může stát pastí, do které se můžeme opětovně chytit.

Příkladem toho je vyjítí Izraele z Egypta. Je to vlastně také příběh o ochrnutém lidu, který Pán Bůh uzdravil, ale žít s Pánem Bohem bylo pro ně těžké a zdá se jim to náročné a proto přijdou vzpomínky a stýskání po egyptském loži. Už to nebylo jen cosi, co lid nesl ve vzpomínkách, ale něco, kam by se národ Izraelců rád vrátil. A jaká to byla touha vrátit se do míst, kde člověk -Boží lid ustrnul na jednom místě. Všechno se v Egyptě zdálo jednoduché.

Ale přišlo vykoupení a zároveň úskalí, kdy člověk bude muset přemýšlet o svém životě, co budu dělat dál, jak budu žít dál, když nyní mám tu možnost?

Zaručeně přijdou farizeové a zeptají se nás na naši minulost a bude hodně záležet na tom, co jim člověk odpoví. Tedy přesně v textu se nemluví přímo o farizejích, ale o židech, ale to je přece obraz zavedené společnosti, kterou farizeové představovali. Společnost, která stanovila svoje normy s svoje nároky. Co člověk odpoví zavedené společnosti, ať už náboženské či zcela ateistické?

Je sobota a proto nesmíš nosit lože. Je sobota, tedy je svátek. Pro židy o kterých se mluví, by to měl být radostný svátek. Můžeš se toho svátku zúčastnit, byls očištěn, ale abys zapadl do naší společnosti, nesmíš nosit lože. Všimněte si, židé chtějí učinit sobotu dnem, do kterého nepatří břemena a jejich nošení. To je docela správná věc, má to být zcela výjimečný den, jak jsme to o něm četli. Snaha o zachování dne odpočinutí je chvályhodná, je chvályhodné, že pokračují v tradici Starého zákona a  prosazují čistotu sobotního dne. Jenže je to prosazování svátku, kam se moc nehodí hříšný, nebo jinaký člověk. Jste v zavedené společnosti, která po vás vyžaduje, abyste splnili beze zbytku její představy. Každé společenství má taková kritéria. Zvýhodňuje, ty kteří přicházejí bez břemen a penalizuje ty, kdo s sebou táhnou kus sebe a své minulosti a nemohou se toho všeho jednoduše zbavit, protože k člověku patří i to, co prožil. I farizejská představa soboty bez neseného a přineseného břemene je jakousi náboženskou reklamou na to, jakého tě chceme v Chrámě, ve sboru, v církvi.

Kdo z vás přišel dnes do kostela bez své minulosti a bez nějakého břemene? Sekty nutí své stoupence, aby hráli divadlo a přetvařovali se, že není ničeho, co si s sebou člověk táhne navíc. V tomto bodě se musí člověk tedy vybarvit a musí říci, kam patří. Víš, že je sobota, a tedy nesmíš nosit břemeno, říkají židé. Ten uzdravený to udělal po svém a chtěl z toho vybruslit poměrně prohnanou a dvojznačnou odpovědí: "Ten, který mě uzdravil, mi řekl: "Vezmi své lože a choď".

Taková odpověď se může zdát na jedné straně jako pěkné vyznání. Jenže má to svůj háček, ten člověk nezná jméno svého zachránce, snad že mu o něj příliš nejde. Uzdravený nemusel nikoho zmínit, ale když už to udělal, nedokáže to říct určitě. Nemůže říci - byl to Ježíš Kristus. A tedy jeho odpověď zní spíše jako vytáčka, aby se vymluvil, vykroutil a zapadl mezi židy a také ho později nalezneme v chrámě, kam ho ale přijde Ježíš napomenout.

Ano chodím a mám lože, ale já za to nemohu, vina, že porušuji sabat je na tom, kdo mě uzdravil, ten mi to uložil. A nyní to již možná vnímáte! Je ten uzdravený skutečně zdráv, stojí na svých nohách, chodí po světě svobodně jako opravdové Boží stvoření? Ani ne, spíše mluví tak, aby nebyl v podezření (jako Petr na dvoře veleknězově), aby nemusel být zodpovědný za nový život, který od Krista dostal.

Proto, když jej Pán Ježíš vyhledá, řekne mu: "Člověče vždyť ty už jsi zdráv, ode mne máš zdraví, doteď jsi hřešil, ale dál už nehřeš. Do chrámu chodíš, ale milost nevnímáš, je to něco, čeho se bojíš a před druhými se  stydíš."

Žijeme ve světě požadavků. Svět je s lidmi spokojen, pokud přežívají ve stavu paralyzovaných lidí, nebo otrocky plní lidské představy. Dokud byl ten nemocný člověk u rybníka Bethesda, byl přijatelný pro okolí. Ne přijímaný, ale přijatelný. Když vstal, začali mu lidé vytýkat, že takto se přeci nechodí, nesmí se nosit lože. Jenže nesmíme zapomínat, že to byl Kristův příkaz, abychom i my lože nesli, abychom zodpovídali za celý svůj život.

Ten člověk se tolik chtěl vrátit mezi lidi, kteří jednali podle svého, že se odvážil kvůli tomu i zrady. Jen co poznal Ježíšovo jméno, ještě za tepla jej židům vyzradil a od té chvíle Ježíše pronásledují a chtějí ho zabít. Ten uzdravený člověk je jedním z oněch biblických Jidášů, kterým Ježíšův život byl naobtíž. Přijali jeho společnost, jeho uzdravení, ale nevydali sami sebe všanc.

A tedy pro nás platí poučení z toho příběhu. Nejsme zodpovědní za to, jaké nás svět chce mít, jsou to nároky, které vypadají svatě, ale drtí, nýbrž jsme zodpovědní Pánu Bohu. To osvobozuje lidský život - žijeme jej před Pánem Bohem. a pokud přijmeme jeho milost, jeho dům milosti - Bethesdu skutečně a cele uzdravení, nemusíme se  bát a to ani nároků druhých lidí na nás. Bůh nás přijme s našimi bolestmi, z našich nemocí nás uzdravuje a  břemeno, které neseme a přinášíme třeba v den Páně do kostela, zná, zná naši vinu a pomáhá s ní a od ní, člověk na to není sám a nemusí se stydět. Jeho slovo v Chrámě je slovo milosti, tak aby se člověku ulevilo od hříchu. To je pravá sobota na kterou zapomínáme - slovo milosti, že se už člověk nemusí o sebe a před druhými bát. Pán Ježíš říká a vybízí už nehřeš, je tu nový startovní bod. Když se toho chopíš, můžeš dál a nic hrozného tě nepotká. Kdo hřeší, je závislý na názoru farizeů, neustále se před nimi hrbí, ale co je horší, nese svůj hřích. Tak se  na druhé straně ruší den Páně. Člověk přichází ubitý a ubitý odchází, protože jakoby nepřijal od Boha odpuštění.

Evangelium klade nároky, ale Kristovo jho netlačí a břemeno netíží, či v dnešní unavené době by se mělo říci nezatíží. Věřícímu není Kristus naobtíž, nemusí se maskovat a skrývat.

Jestliže se ten příběh udál v sobotu, pak je řeč o svátku, o dni, kdy Bůh stojí při člověku. To znamená ona věta: "Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji." Je to důležité si uvědomit. Židé, když společně volali k Bohu, používali to, co se zachovalo i v modlitbě Páně - Otče náš. A o samotě se vystříhali oslovovat Boha způsobem, aby z toho čišela nějaká familiárnost. Kristus mluví o svém Otci - můj Otec - tedy ten, který mi je bytostně blízko. A taková by měla být i naše víra. Ten, který nás povolává k novému životu, je nám blízko a pracuje s námi i pro nás. Taková je jeho milost. A v tom je pravý význam soboty, či naší neděle - pro takového Boha žijeme, žijeme k jeho obrazu, nehledáme věci lidské, ale to, co je Boha hodno. Neděláme to, co se běžně dělává. Bůh také nedělá jen ony udržovací práce, ale přichází se svým odpuštěním nanovo a znova.

Obraz uzdraveného člověka, který nese lože v sobotu, není karikaturou Boží milosti. Může se tak projevovat naše poslušnost vůči Bohu. Lépe sluší se poslouchati Boha než lidi. a jestliže Bůh řekne: " Vezmi své lože a choď," nemusíme se bát farizeů, kteří zakazují a sobotu, pravou bohoslužbu ruší, ruší zvěstování Božího slova a Boží milosti. Můžeme jít dál životem, aniž bychom vypadali jako reklama na úžasný život, ale můžeme žít o to opravdověji s tím, že Bůh doposavad dělá a my jsme součástí jeho díla, jeho stvoření i milosti.
Amen.